2001-2021. Dvacet let na trhu, dvacet let bezplatného poradenství

Čas je nejpravdivější „filtr“. Jedna z nejdůležitějších informací o profesionálovi vystavenému volnému trhu je délka jeho praxe v oboru.

Nejde jen o to, že by se už měl za ty roky svou práci dobře naučit, že by ji měl dobře umět. Že by měl dosáhnout „mistrovství“ ve svém řemesle. Podmínky v oboru se stále dost rychle mění a schopnost pružné reakce na to je nezbytná.

Spíš mám na mysli to, že dostatečně dlouhá doba na trhu je nespolehlivější filtr na přidanou hodnotu, kterou každý z nás produkujeme, jestliže jsme na volném, konkurenčním trhu.

Pokud nepřináší lidem dost, není dostatečně efektivní, tak se žádný poradce, expert, makléř, free-lancer čili volnonožec buď dlouhodobě neuživí, anebo když nepracuje příliš férově, tak ho časem špatná pověst dostihne a nemá kvůli tomu dobré klienty, dobré příležitosti.

A jestli to nedělá dost s ohledem na klienta, o člověka, se skutečným zájmem o něj a jeho prospěch, tak ho práce jen pro „prachy“ po pár letech unaví.

Musím přiznat, že to poslední se mi po prvních asi pěti letech, kolem roku 2006 stalo a byl jsem několik let raději zaměstnaný v bance. Což je mimochodem ten nejklasičtější stroj na peníze. Ale pak jsem se naučil dívat v první řadě očima svých klientů, z pohledu jejich potřeb a problémů lidských bytostí, a dokonce i očima druhé strany, v tomhle případě zájemců o koupi.

Situace výhra – výhra, spokojenost na obou stranách je tady často kupodivu možná, třebaže se na první pohled zdá, že kupujícímu jde jen o co nejnižší cenu a jsou tak s prodávajícím „nepřátelé“. Tak to ale není.

Vracejí se mi tak často i lidé, kterým jsem dříve nemovitost v zájmu svých někdejších klientů prodal, abych zase pomohl prodat i tu jejich a to je vždycky to nejupřímnější vyznamenání.

Je pravda, že to dělám tak trochu jinak než běžné realitní kanceláře.  A zároveň je tahle práce je nepřeberná studnice situací a příběhů, ve stylu knížky povídek „To by se zvěrolékaři stát nemělo“.

Nedávno jsem se smál, když jsem sledoval přednášku z oboru a dva zkušení realitní zprostředkovatelé tam s pobavením volali do nebe za všechny kolegy jakoby stížnost: „Proč já nemám nějaký normální případ!“

Ano, případy jsou nesmírně situační, když nechci používat nadužívané slovo „individuální“ a často se tam lidem nějaké nečekané nebo složité situace vyskytnou (někdo tomu říká ošklivě také „problémy“).

To je možná paradoxně to, co mě na tom baví nejvíc. A z pohledu majitelů je navíc prodej často vnímán a prožíván jako „kupa emocí“ a tak se snažím být bezpečnou oporou i v tomto.

Těším se na další léta.

Petr Štěrba